Setkání se stínem/démonem

V létě 2022 jsme si s mužem prošli kurzem „Transformace stínu do životní síly a osobní svobody“. (Stín/démona vnímám jako strach, který se zrodil hluboko v minulosti, často v dětství nebo i prenatálním vývoji, a ovládá nás na podvědomé úrovni.) V kurzu bylo jasné co děláme, proč to děláme a co si z jednotlivých zážitků odnášíme. Bylo to velice intenzivní, osvobozující, naprosto úžasné. Jenže stalo se nám to, že i přes to, že jsme si uvědomili o sobě spoustu stínových témat a naučených vzorců a dostali i nástroje, jak s tím pracovat, tak jsme stejně přijeli domů a po poměrně krátké době naskočili do podobných stereotypů jako dříve a nevypadalo, že by se něco nějak zázračně změnilo. Takže jsme ještě navíc propadli do pocitu, že „do prdele, to bylo tohle, tak proč jsem reagovala zase takhle.“ Ano, tenhle vnitřní hlas, to je všem známý démon Kritik. Všudypřítomný rejpálek, který nás rád udržuje v bahýnku sebeobviňování, v roli oběti. Ale o nich jindy. Dneska jsem se s ním poprvé setkala vědomě a zachovala se jinak, než obvykle a stalo se tohle:

Muž se ráno nabídl, že má čas a odveze děti do školy, tak jsem se zaradovala a začala si užívat mé oblíbené kratochvíle „sama doma, jupí“ vzala jsem si čaj, v pyžamu se vyvalila na gauč a pustila jsem si seriál, že si ještě zalenoším, než se vrhnu na další věci. Tak si tak hovím pod dekou a vtom slyším bouchnout dveře, že se muž vrátil. Najednou to se mnou cuklo, začala jsem se rychle zvedat, že ho pozdravím a začala jsem se hned rozhlížet po kuchyni, co je kde rozházený, vyklízet myčku atd. A v tom jsem se konečně zastavila a uvědomila si, huh, proč najednou cítím takový svíravý pocit a běhám tady. Vždyť jsem nedokoukala ten seriál. V tom jsem zamrzla a rozpomněla se na sebe jako dospívající holku, že vždy když jsem slyšela klíče v zámku, tak jsem se lekla, že už jde otčím, tak musím dělat, že dělám něco užitečného. Načapat mě takhle ještě v pyžamu, to by byl řev. Hmm, je mi 38, mám 2 děti a žiju s mužem, který když mě vidí odpočívat, tak má radost, s otčímem máme v pohodě vztahy, necítím žádnou zášť, tak co tohle je? Najednou se dostavil ten pocit té zoufalé holky z minulosti, která je stále ublížená někde uvnitř. Začalo se mi chtít plakat, muž se na mě díval. Hlas v hlavě: „přeci nebudeš bulet kvůli takové blbosti, vždyť to nedává smysl“. Cha, ne chce se mi brečet, je potřeba brečet a je jedno, že vůbec nevím proč. Objala jsem muže a pustila to ven. Cítila jsem, jak mi začala krk svírat silná bolest. V duchu jsem si říkala, ne děkuji, tohle už nechci, tohle už nepotřebuji, běž pryč. A hlubokými nádechy a výdechy jsem to rozehnala až na pocit naprostého uvolnění a úlevy. Jako kdyby mi z krku a hrudi odpadl kámen. Wow, hurá. Konečně už tuším a cítím kudy. A zase se mi ukázalo. Pocit v těle jako ten kompas, na rozum se v tu chvíli nedá spolehnout, jedná v zájmu starých vzorců. Ale i to má své opodstatnění, dřív nás ty režimy chránily. Ale když běží dál už bezdůvodně, už překážejí svobodnému prožitku a radosti. Je velmi léčivé si je jeden po druhém odkrývat a víc se přibližovat tomu kým skutečně jsme, a jaké talenty v nás stále dřímou. A po cestě dokonce i pouštět nemoci, které nás k těmto uvědoměním vedou. Ale o tom také jindy, jdu dokoukat ten serál. 😀